Přijímám svoji vnitřní odpovědnost

„Prokázat, zda se, co hrdina vlastního životopisu projevím já sám nebo, zda to místo zaujme někdo jiný, bude úlohou těchto stránek.“

Toto je dvojitý beletristický citát. Poprvé tou větou začal svůj román „David Copperfield“ spisovatel Charles Dickens. A podruhé si jeho slova půjčil spisovatel John Irving, aby dokonale vystihl podstatu vnitřního zápasu, který musí podstoupit hlavní hrdina románu „Pravidla moštárny“, sirotek Homer Wells. David Copperfield, Homer Wells i můj milovaný manžel, který mě o mandalu s tímto tématem požádal, i my všichni ostatní svádíme neustále stejný a tvrdý zápas. Být obětí osudu, nebo jeho tvůrcem? Můj manžel je chlap, jak má být. Když něco řekne, tak to platí. Ještě nikdy jsem u něj neviděla snahu zpochybňovat, nebo rozporovat něco, pro co se v srdci opravdu rozhodl, když to začalo být těžké. A tak mě žádost o namalování právě tohoto obrazu překvapila a zároveň potěšila. Malovala jsem pro svého muže moc ráda. Při práci jsem si říkala, no, jestli znám někoho, kdo umí vzít osud, do svých rukou, tak jsi to ty. Je možné, že i ty s tím máš potíže? Zvláštní byl i jeho výběr barev. Bílá, tmavě hnědá, zelená – to nebudou barvy pro nějakou odpočinkovou, duhovou mandalku. 😊 Jak malování postupovalo a já jsem viděla, jak se mi pod rukama rodí něco o dost drsnějšího než obvykle, uvědomila jsem si, že mi to připomíná mozoly manželových dlaních, když štípe dříví, nebo ryje zahradu. Cítila jsem, že toto nebude relaxační a regenerační obraz, ale pravý opak. Bude trochu drásat nervy a možná budit touhu se nad ním ošívat, jako když nás otravuje komár, nebo dotěrná moucha. Připomíná totiž práci, a možná i pot a dřinu. Proč? Protože, Pane Bože, jak je to snadné a jednoduché, svést svoje nezdary na ostatní. Jak úžasně osvobozující je říct: „To já ne, to oni“, nebo „Já bych … kdyby… “. Vzdát se toho potěšení nečině trpět, jako ubohá oběť osudu a místo toho se chopit práce na sobě a jít si za zlepšením svých záležitostí, to bude tvrdý zápas vždycky a pro každého. Nebude asi den, v našich životech, kdy by nebylo mnohem lákavější se své vnitřní odpovědnosti vzdát. Často se bude jevit příjemnější, sednout si v bačkůrkách do křesla a s kapesníkem u nosu, čekat na zázrak, než si natáhnout gumáky, chytit se práce a jít si kousek po kousku zlepšovat svůj příběh. Ony i ty věty, typu: „Jaký si to uděláš, takový to máš“, nebo „Každý je odpovědný sám za sebe“, jsou taky často dotěrné a nepohodlné, jako ty mouchy, ale vždycky je lepší rozhodnout se pro tvůrce, než pro oběť. A tak bych si na závěr vypůjčila slova dvou spisovatelů a trochu je upravila: „Prokázat, zda se, co hrdina vlastního životopisu projevím já sám nebo, zda to místo zaujme někdo jiný, je úkolem tohoto obrazu“.