Moje harmonie

"Hledání osobní harmonie v životě, je jako hledání toho pravého místa, kde si sednout a odpočinout.“

Pokud se vydáme na cestu za jakýmkoliv cílem, vždycky přijde čas, kdy potřebujeme ulevit bolavému tělu, uklidnit nedočkavou mysl, která se stále ptá: „KDY UŽ TAM BUDEM???“; a odpočinout si na místě, kde nás měkká tráva přijme, jako peřinka, sluníčko posílí, voda napojí a celý prostor kolem nás nám dá možnost si vydechnout. S hledáním harmonie je to podobné. Často to vypadá, jako by kolem nás nikdy nebyla, nebo ani nemohla být. Všechno na nás nějak spěchá a tlačí. Kam se podíváme, všude je nějaký nedokončený cíl. Je v nás tolik potřeb něco mýt, nebo něčím být. Mít zdraví, úspěch, seberealizaci, práci, peníze, partnerství, rodinu, ukázkový pořádek v domácnosti, zdravě se stravovat, cvičit, a ještě být veselým, přátelským, vždy správě se rozhodujícím člověkem, který nikdy nedělá chyby. Zní to krásně a asi se shodneme, že v takovém případě by se mohla, jako druhotný efekt dostavit do života i jistá harmonie. ALE, ouha! Přesně ve výše popsaném harmonie není, nebyla a nikdy nebude. Je to iluzorní představa dokonalých výsledků, na které si tolik trváme. Prostě CHCEME, aby se celý život uspořádal do „reklamní podoby“ a vůbec si neuvědomujeme, že štveme sami sebe, jako toho nejubožejšího tvora, na kterého naložíme přetěžká břemena a necháme ho roky, vláčet se s obrovským nákladem vyprahlou pouští, za vidinou dokonalé oázy, která neexistuje. Dostala jsem zadání obrazu – Moje harmonie, s popisem, že má vypadat, jako ta nejkrásnější louka v lese, na které by si člověk chtěl odpočinout a měla jsem ohromnou radost a chuť do malování. Myslela jsem, že to bude „hned venku“, že si sednu k barvám a pojede to úplně samo, protože je přeci jasné, kde a jak by si chtěl člověk v lese odpočinout. ALE, ouha! Nešlo to! A protože já už vím, že lidé i obrazy mají svůj čas a že se stává, že naše cíle nejdou splnit okamžitě, nechala to být, nesnažila jsem se malovat. A věci kolem mě rok zrály. Za tu dobu už moje milá přítelkyně přestala doufat, že někdy nějaký obraz bude. Ale pak přišly vánoční prázdniny, to svaté ticho při zimním slunovratu a příchodu Ježíše Krista, a obraz se narodil. Když jsem se po jeho namalování ohlédla zpět, na uplynulý rok, ptala jsem se, co se tak změnilo, že před rokem se Moje harmonie namalovat nedala a teď ano? Uvědomila jsem si, že jsem v průběhu toho uplynulého roku, nějak samovolně odstoupila, od všech svých nedosažitelných a perfekcionistických cílů. Aniž bych o tom přemýšlela, nechala jsem je být, stejně, jako malbu té mandaly. A po jednotlivých „kmenech, koříncích a větvičkách“ (tak, jako na obrazu), po těch malých denních drobnostech, jsem si začala opravdu vážit a užívat toho, co mám kolem sebe právě teď. Moje harmonie nepřišla s dosažením dokonalosti, ale se a zakořeněním ve svém životním prostoru. Jak se dá zakořenit životě? Jednoduše! Nechat ty vzdálené věci být a věnovat pozornost a lásku tomu, co mě obklopuje. Z toho, co je kolem mě čerpat sílu, výživu i místo k odpočinku. Není to hned, mě to také trvalo rok, a bylo to postupné. Pomalu odpoutat pohled od toho, co se nám nelíbí a po čem toužíme a najít vše, co můžeme milovat a obdivovat právě teď. Tu nejkrásnější louku k odpočinku, nemůžeme zoufale hledat s mapou a buzolou, tu musíme nechat v sobě vyrůst. A jako to udělat? Tak jako stromy, tráva, květiny a motýly – právě tam, kde teď jsme.