Důvěra a naplnění mezi námi

"Otázka je, zda vůbec může vzniknout něco, jako partnerství, když jeho primární představou v nás je strach a obrana? “

Bojíte se v partnerském vztahu? Čeho? Zrady, nudy, násilí, kritiky, tichých domácností, výčitek, nepřijetí od druhého, ztráty milované osoby, nevěry, odmítnutí, konkurence, dominance, chtění, závislosti …. Je tolik možností z čeho mít strach a čemu se bránit. Otázka je, zda vůbec může vzniknout něco, jako partnerství, když jeho primární představou v nás je strach a obrana? Paní, která hledala jméno svého obrazu se setkala už s tolika projevy ne-partnerství, že si vlastně neuměla představit, že by v ní vztah s mužem, nebudil největší ostražitost a strach z dalšího trápení. Při hledání názvu svého obrazu, se na chvíli naladila do své duše a požádala o představu novou. Uviděla obraz muže a ženy, jejichž vzájemné působení jeden na druhého, zcela samovolně, snadno a přirozeně, generuje pocity důvěry a naplnění, které rostou, jako divoký les, nebo tropická džungle. Představa, že to dobré se děje samo, roste jako tropická květina a že při pohledu do očí partnera, nekřičí duše strachy, ale rozplývá se láskou a pocitem naplnění; taková představa inspirovala tento obraz. Na jeho příběhu, je několik pozoruhodností, které stojí za povšimnutí. První zvláštnost (a možná, že povzbuzující pro mnohé, partnerstvím trápené duše) je ta, že tu nádhernou a osvobozující myšlenku, ve své duši našla žena, jejíž prožité zkušenosti přinesly doposud, jen pravý opak. Není třeba bát se toho, že nám už dříve partnerství ublížilo. Je také velmi nemoudré, smýšlet na základě špatných zkušeností o sobě, jako o někom, kdo má na partnery zkrátka smůlu, nebo se mu láska vyhýbá. To, že jsme se do teď v partnerství jen trápili a že se třeba ani našim rodičům moc nevedlo, to není nějaké infekční dogma, které v sobě musíme nosit celý život, jako určující sílu. Je to místo, na trajektorii naší cesty, kde můžeme změnit její směr. Ten, kdo už zažil partnerské trápení, ten si UMÍ PŘEDSTAVIT OPAK! A to je to důležité. Druhá podivuhodnost (a snad mi majitelka obrazu promine, maličký detail z jejího vlastního příběhu) je to, že se mi v malování, nějaký čas nedařilo zformovat postavu muže. Musela jsem obraz přepracovávat, což se většinou nestává. Ať jsem se snažila sebevíc, muž na obraz zkrátka nechtěl. Pak jsem jednoho dne sedla ke stolu s barvami a všechno šlo samo a hladce. Ten večer mi přišla zpráva, že se mé milé zadavatelce povedlo vnitřně se usmířit, se svým tatínkem. Krásné na tom bylo to, že od tatínka se nevyžadovala žádná náprava, nebo změna postoje, aby se malování uvolnilo. To hlavní, co bylo důležité byl mír v duši majitelky obrazu. A s touto zkušeností přišla třetí podivuhodnost. I mě samotnou změnil pocit, s jakým jsem dál pokračovala v malování. Ten pocit bych nazvala „V náruči“. Uvědomila jsem si, že jsme generace a generace lidských miminek, odkládaných do ohrádek, kočárků a samostatných postýlek. U starších ročníků dokonce odebíraných maminkám hned po porodu. Jsme po dlouhé dekády let nuceni, v tom nejútlejším věku, zvykat si na absenci náruče. Každá zvířecí maminka je trvale u svých mláďat, dokud se sami nepohybují. Do doby než mládě z vlastní vůle, vyvine pohyb od tepla matčina těla, je zvířecí maminka „v náruči“ v přímém a trvalém fyzickém kontaktu, se svým miminkem. Zarazila Vás formulace předchozí věty? Maminka že je „v náruči“? Nemělo by v ní být to mládě? Ne, takový pohled na náruč, je poloviční. Dumání nad tím, kdo koho objímá, je přesně to přemýšlení, které nás vede do nelaskavého a závislého vztahu. V náruči - MUSÍ BÝT DVA NAJEDNOU! A je jedno, kdo ji komu poskytuje. Zda mláďátka jsou u maminky, nebo maminka u mláďat. Důležitý je ten zážitek. Beze slov, bez požadavků, výčitek, bez plánů do budoucna, být v náruči, tady a teď a zažívat tím důvěru a naplnění, které v duši roste každou další minutou, kdy jsme dva v jednom. Jak to souvisí s partnerstvím? Hodně. Lidská miminka začínají lézt kolem 8, nebo 9 měsíce života. Je to ¾ roku, kdy bytost nemůže mluvit, nemůže požadovat, vyčítat, vysvětlovat, ohrožovat, znásilňovat, podvádět, nebo se nudit přesycením. V tomto nejútlejším čase jsme všichni jen příjemci náruče a učíme se buď důvěřovat, nebo se bát a chránit. Co je na věci nejdůležitější je to, že v tomto věku NIKDO NENÍ SAMOSTATNÝ!! Nikdy a nikde. Všechny sebe-rozvojové programy, všechny meditace a mapy osobních přání, přichází až mnohem později. A při tom je to právě TENTO citlivý, niterný, intimní a často nesdělitelný, první zážitek v životě, který nás hned po narození vrhne do partnerství. Jsme úplně bezbranní, závislí, nesamostatní – vše, před čím nás v dospělosti varují manželští poradci a nemáme jedinou zbraň, kterou bychom s tím prvotním partnerstvím mohli něco udělat. Nemůžeme se na mámu a tátu urazit, vyčítat, dělat scény, nebo si balit kufry. Jediná utěšující věc v celém vesmíru kolem nás je NÁRUČ a my nemůžeme udělat nic proto, aby se podmínky této první náruče změnily. Musíme v ní být a přežít jí takovou jaká je! A vše, co v ní zažijeme, nebo nezažijeme, se otiskne jako ohromné logo, do jakéhokoliv našeho pozdějšího partnerství. Naše civilizovaná společnost ještě moc málo nosí svá miminka v šátku na těle až do 8 měsíců. V době, kdy vyrůstali naši rodiče a jejich rodiče, se to nedělalo vůbec. Málo miminek zažije náruč, kterou potřebuje, a ještě poskytnutou rodiči, kteří se navzájem milují. Možná jsme nemocné a zraněné společenství dospělých mužů a žen, že je skoro nemožné najít skutečnou důvěru a naplnění v lásce. Možná kolem nás chodí tisíce chladem, samotou a zoufalstvím opuštěných miminek, v dospělých tělech, že prostě neumíme žít v páru. Ale začátek partnerství naplněného důvěrou a láskou JE V NÁRUČI! Pokud k sobě nikoho nepustíme, pokud neumíme obejmout, ale čekáme na to až budeme obejmutí, pokud se k druhému člověku sice přitiskneme, ale v hlavě máme tisíce poznámek, co by měl ten druhý na sobě měl okamžitě změnit, nebo co je zlého na nás, našem těle a našem vzhledu – partnerství z toho nebude. Možná sex, ale důvěra a naplnění mezi námi, které roste samo (jako džungle) ne! Chcete-li uzdravit svoje vztahy, prozkoumejte svoji náruč. Co cítíte, když vás někdo obejme, umíte se uvolnit? Umíte náruči věřit? Umíte vůbec sami od sebe někoho obejmout? Pokud to nejde, najděte někoho, koho můžete držet v náruči a cítit se při tom dobře. Obejměte staré lidi, kteří to potřebují, nebo si pořiďte velkého plyšového medvěda, to je jedno co a koho budete držet v náruči. Důležitá je náruč. Buďte „V náruči“ co nejčastěji a požádejte duši o nové představy. Představy náruče, která přinese výživu, teplo, lásku a důvěru úplně sama. Objímejte na sobě to, co se vám nejméně líbí, třeba bolavé koleno, nebo větší bříško. Buďte co nejvíce „V náruči“ a učte sami sebe, že je to dobré místo. A časem budete objímat svého životního partnera, ani nebudete vědět jak! 😊 Naučte se být „V náruči“ a pak nebude na světě jediný důvod k tomu, aby se Vám láska vyhýbala.